„Měl jsem těžké dětství!“

Jsem rád, že moje dětství je už dávno dávno pryč, protože jsem ho nesnášel a vzpomínám na něm jen ve špatným. Přitom mě nenapadá moc objektivních důvodů, proč by tomu tak mělo být. Nežil jsem v chudobě, rodiče mě psychicky ani fyzicky netýrali. Nikdo mě sexuálně nezneužíval. Ani jsem netrpěl žádnými závažnými nemocemi.

Problém byl spíše v tom, že jsem byl složitej člověk a neuměl jsem vycházet s druhými a neumím to ani teď, ale dnes je to snažší, protože už vím jak to chodí a už vím, jak lidi filtrovat, hodnotit a jak s nima jednat. Takže není moc problém.

Každopádně já nerad vzpomínám skoro na každou zasranou etapu mýho života. Většina lidí má tendence si minulost idealizovat, začnou vzpomínat jak tehdy byla tráva zelenější a nebe modřejší. Přepadávají je pocity nostalgie a chtějí se do minulosti vrátit. Asi to mám v hlavě nějak pomotaný a mívám přesně opačný tendence – začnu vidět minulost možná ještě daleko horší, než byla :) Kdo ví…

Nějak extrémně posedlej svým dětstvím však nejsem a prostě se snažím žít přítomností. Rád bych se díval i do budoucnosti, ale myslím, že žádná pěkná mě i celý svět nečeká. Spíše si myslím, že do deseti let tu bude hodně drsná totalita a já budu za svoje protistatání a proti EU názory někde zavřenej.

Všiml jsem si však jedné věci – existují lidi, co furt řeší svý zkurvený dětství, ačkoliv to kromě nich nikoho dalšího nezajímá. Projevuje se to potřebou opakovat dvě informace:

1) Já měl těžký dětství
“Měl jsem to hrozně těžký, neměli jsme na nic peníze a musel jsem jít pracovat místo toho, abych mohl na střední školu! Otec se často opíjel a pak mě bil!”

2) Všichni ostatní měli lehký dětství
“Já ti tak závidím – tys měl milující rodiče. Peníze! Pohodu! Měl jsi všechno a já nic!”

Well, ano, někteří to měli určitě těžší a někteří lehčí. Osobně si myslím, že jak moc nehezké bylo mé dětství náleží na zhodnocení pouze MNĚ, protože je to koneckonců MÉ dětství, tudíž názor ostatních mi může být s prominutím u prdele.

Ale budiž. Klidně uznám, že někdo měl zkurvenější dětství, než já. No a co? Nerozumím té potřebě druhých soutěžit o to, kdo má zkurvenější dětství nebo zkurvenější život. Co dostane ten, co vyhraje? Politování? Poplácání po ramenu? Medaili?

Co je horší, věta “měl jsem těžký dětství” funguje jako nějaké zaklínadlo, které má vše omluvit. Např. někdo rozháze svoje peníze za úplné kraviny. Má sice pěkný plat, ale na konci mzdového období si musí půjčovat na jídlo. A to proto, že si koupil spoustu kravin jako je herní konzole, kytara atd.

Na otázku, proč si na to nemohl třeba našetřit tak, že by třeba odkládal tisícovku stranou je, že to chtěl hnéééééééd a prostě to teď chce a tečka. A prostě jeho dětství bylo těžký a jeho život je těžkej a on nikdy nic neměl a že mně se to říká. Vždyť já měl úžasný dětství a mám perfektní život. A furt tak dokola.

Prostě to omlouvá jakýkoli nezodpovědné chování. Jakýkoliv sebeblbější rozmar.

Spoustu lidí mi taky vyčítá mou výplatu. Když jim říkám, že taky můžou udělat něco pro to, aby zvýšili svou hodnotu na trhu práce – naučit se cizí jazyk, posílit si své IT znalosti, zapracovat na svém vystupování- své šance na získání trochu lépe placené práce může přece každý ovlivnit do jisté míry.

A oni hned spustí svou matru – jak jsem měl v životě štěstí. Že jsem měl milující rodiče a mohl jsem si dovolit počítač už v dětství, proto jsem dneska takový “geek” a tak high skilled v IT a jejich rodiče na ně kašlali apod.

Prostě – já měl super život a vše mi podle nich spadlo do klína. Mám speciální nadání na cizí jazyky, IT a pod. Takoví štěstí oni neměli.

A teď takovým lidem zkouším vysvětlit, že žádný super talent na jazyk nemám. Abych ho uměl, musel jsem se denně několik hodin učit, drtit se slovíčka, dělat si cvičení, opakovat si. Přiznávám, že mi to občas vůbec nešlo, některé věci jsem nechápal a dnes, když se žívím cizím jazykem neznamená, že ho umím naprosto dokonale. Stále narážím třeba na články, kterým rozumím velice těžko, slova, co neznám apod.

Dále jim vysvětlím, že jejich zkurvený dětství už skončilo. Že jim nic nebrání v tom se začít učit anglicky třeba na e-academy.cz, nebo na helpforenglish.cz, učebnice AJ stojí zasraný dvě stovky. Pokud někdo nemá ani to, tak se jich dá stopadesát tisíc stáhnout z ulozto.cz.

A co třeba duolingo?

Jejich reakce není nic jinýho, než jen další mantra “život byl ke mně nespravedlivý a měl jsem to těžký”. To jsou furt nějaké výmluvy “ale já na to nemám bednu, ty jsi chytrej. Já se zkoušel učit a já si nic nepamatuju!”

“Já si taky nic nepamatuju,” reaguju dál a čekám, že třeba nakonec skutečně dané osobě promluvím do duše. “proto jsem si vše zapisoval a opakoval pravidelně, třeba každej den. Když ti něco nejde, musíš si to prostě nějak zorganizovat – musíš heldat způsoby, aby ti to šlo.”

Následuje další hromada výmluv a pádných argumentů, proč to nejde. A ono tamto a ono tohle. “A mně to nejde!”.

“Kolik hodin jsi dnes strávil tím, že sis prošel slovíčka? Bylo to víc, než kolik jsi strávil na Facebooku nebo u televize?”

Jedinec dále mlčí a pak jen opakuje, jak má smůlu a nic mu nejde. Jo ahááá!

Já tomu prostě nerozumím. Jak těžké dětství omlouvá něčí nezodpovědnost a lenost? Proč mám pocit, že to, co oni demonstrují jako smůlu je prostě jejich neochota na sobě pracovat? Běžte s tím dětstvím už do prdele. Mně je ukradený, co bylo někdy dřív. Přítomnost je tady a teď a tady a teď má člověk dalších stotisíce příležitostí se zvednout a jít se sebou něco udělat. Těžký dětství není důvod, proč by člověk měl sedet na zasraný prdeli a čumět do zkurvenýho Facebooku!

Mimochodem, já jsem se anglicky začal učit skoro kolem osmnácti. Před tím jsem znal jen slova z her. Tou dobou jsem neuměl ani pořádně česky a dělal jsem šílený gramatický chyby, protože jsem dyslektik, dysgrafik a dysortografik. Byl jsem schopný napsal „ženi viděli“ apod. Když jsem někam něco napsal na internet veřejně, spoustu lidí mi vynadalo za to, že jsem psal jako hovado. A to mě motivovalo se to naučit – cokoliv jsem nevěděl, co jsem googlil. Snažil jsem se zapamatovat, když mě někdo na chybu upozornil. Každý text jsem po sobě musel 10x přečíst. Mohl jsem si sednout a desetkrát si zvopakovat, jak jsem dyslektik a jak na to nemám talent a jak se nikdy nenaučím správně gramatiku – no a naučil.